Drakologie je věda o dracích, jejich historii, rozličných druzích, místech, kde je zahlédli a kde se možná ještě vyskytují.
Výklad:
1.Drak na břehu jezera nebo moře
Začneme tím nejklasičtějším drakem, který má zaútočit na princeznu u nějakého jezera (u nás je zřejmě nejslavnější případ Slavěna z prince Bajaji), nebo u moře (příkladem může být Andromeda).
Jádro tohoto mýtu - kterému bude věnováno zvláštní pokračování - je velmi stručné, přesto se v něm z jakýchsi důvodů trvá na té vodní ploše. Vzpomínáte? Princeznu Slavěnu je třeba odvést k jezeru, aby tam na draka čekala; při tom se zdá být na první pohled nejjednodušší, aby pro ni drak prostě přiletěl do města.
Myšlenka draka u vody může mít zcela rozumné jádro. Draka je třeba hledat právě zde, protože na tomto místě žije. Pro velkého létavého dravce je otevřená plocha vodní hladiny docela vhodná; kromě ryb tu může ulovit i celou řadu zvířat, která se přicházejí k vodě napít. I v případě moře je břeh obvykle tím nejživějším místem ze všeho. Pokud si vzpomeneme na Pteranodona ingens, velkého amerického ptakoještěra, většina rekonstrukcí si představuje jeho životní prostředí právě takto; skalní útesy na břehu moře. O něm se předpokládá, že dokázal létat až sto kilometrů od břehu moře, což dokládají některé nálezy.
Skalnatý břeh s množstvím přirozených úkrytů - případně s nepřístupnými částmi pro všechny nelétavce - má pro podobné tvory značné výhody. Předpokládáme, že na zemi je drak méně pohyblivý; a v noci, když odpočívá, je proti některým útokům téměř bezmocný. Tím spíše to platí o hnízdech a mláďatech. Kromě toho tu je již naznačený problém s létáním - jistě je jednodušší vzlétnout z vyvýšeného místa (jako rogalo), než se dostat do výše z úplné roviny. Takže pokud je řeč o břehu, asi by to neměla být široká písečná pláž, jako třeba u Baltu.
Krátký pohled na mapu Evropy nám prozradí, že je to kontinent pro draky jako stvořený. Málokde je tak mimořádná délka pobřeží, a málokde jsou útesy tak běžným zjevem. Plná útesů je celá Skandinávie (zejména Norsko), Britské ostrovy; přehlídkou útesů jsou obě pobřeží Francie i Španělska, nouze o útesy není ani na evropské straně celého Středomoří. Pokud jde o ta jezera, právě jako v té pohádce vypadá většina ledovcových vodních ploch v Alpách, včetně těch největších (Bodamské nebo Ženevské); za nadějné je možné prohlásit i velké, hluboce zaříznuté řeky s travnatou údolní nivou (Rýn, část Labe, nebo i značná část Dunaje).
Pokud se zahledíme na jiné typicky "dračí" země, třebas Čínu nebo Japonsko, lze konstatovat doslova to samé - o vodní plochy s útesovými břehy tu rozhodně není nouze. Na pobřeží žijící draci mohou být také vysvětlením všech mýtů o "vodním draku", pro kterého razí drakovědec Montse Saint název Draco splendens. Nemáme důvod předpokládat, že létavý tvor jako drak žije pod vodou. Příroda takový obojživelný kompromis ještě nevytvořila. Naopak existuje celá řada létavců, kteří dovedou výborně plavat a umí se i potápět (spousta vodních ptáků). Takové vlastnosti jsou zřejmě přisuzovány i pteranodonovi, a lze předpokládat, že je měl i ten nejobyčejnější suchozemský drak. Na Zemi neexistuje plaz, který by nedovedl plavat - a většina jich to zvládá docela dobře. "Vodní drak" je tedy zřejmě drak zcela obyčejný.
ÚKOL: Napiš popis klasického vodního draka.
Úkoly vkládejte sem